den č. 8 (18.3) - den č. 13 (23.3) -Střední Vietnam
Upozornění : veškeré fotografie jsou ve složce fotografie z našich cest nebo na adrese : www.bohemak.rajce.idnes.cz
Den č. 8 - návrat do Hanoje, její krátká prohlídka a přelet do Hue
Asi v pět hodin vyjíždíme ze SA-PA a bohužel protentokát žádné krásné výhledy nebudou. Celé okolí je zahaleno mlhou a my jen můžeme vzpomínat na první cestu, kdy jsme se mohli kochat čarokrásnou krajinou. Mikrobus zastavuje před nádražím a my vystupujeme do deště. Průvodkyně nás nahání do velké staré garáže, kde panuje velký zmatek. Odevzdávám naše vouchery a dostavám kartičku s číslem 2. Pak přichází další průvodce a vždy vyvolává jednotlivá čísla a předívá lístky na vlak. My stále čekáme a lidí pomalu ubývá. Nakonec se dostává i na nás. Máme lístky na vlak ve 20,35 a tak nám ještě zbývá přes hodinu času. Systém vlaků je velmi zajímavý : odjíždějí čtyři v intervalu skoro 2,5 hodin, ale přijedou do Hanoje téměř ve stejný čas. Asi 15 min. před odjezdem vlaku se uvolňuje cesta na nástupiště a dav nás pomalu tlačí ke vlaku. Vstupujeme do našeho kupé, kde již na horním lůžku sedí ošklivý Vietnamec a po nás vstupuje mladá Italka, která jak později zjišťujeme podniká 9 měsíční cestu po Asii. Hned si vylézá také nahoru a na nás zbývají lůžka dole. Iva si stěžuje, že jí Vietnamec stále šermuje svýma bosýma nohama před obličejem. Něco hledá ve svých zavazadlech a přitom má nohy spuštěné dolů ze svého lůžka. Cesta pomalu ubíhá a nad ránem nás vítá Hanoj. Žádné překvapení, stále prší. Bereme taxíka a za pět minut jsme v hotelu. Trošku v nás hrkne, když spatříme na dveřích řetěz a zhasnutou recepci. Ťukáme na dveře a pomalu vylézá ospalý Vietnamec. Pouští nás dovnitř, kde na zemi spí celé osazenstvo hotelu. Jak udeří 22 hodina, vytáhnou své matrace a z haly se stává noclehárna. I když venku musí být méně než 15 stupňů, v hotelu běží klimatizace na plné koule. Přežíváme tři hodiny v profukující hale a odměnou nám je pozvání na snídani. Rádi přijímáme teplé kafe, ovoce a pečivo. Po posilnění vyrážíme do víru motorek. Taxíkem jedeme k mauzoleu Ho Chi Mina. Bohužel až při výstupu z taxiku nám řidič oznamuje, že dnes je zavřené. Holt nám není strýček souzen. Bereme za vděk alespoň jeho dům a muzeum. 
Zde probíhá přísná kontrola jak k prezidentovi. Ukládáme batohy v šatně, berem foťáky a už nás čeká vzpomínka na minulé časy. Z vedlejší místnosti zní budovatelské písně a tak neodoláme a jdeme nakouknout. Zřejmě zde mají komunisté nějaké důležité setkání. Všichni jsou vyfešákovaní a berou to smrtelně vážně. Usedáme a vzpomínáme. Po krátké prohlídce muzea se ještě procházíme okolo několika jezer, kterých je v Hanoji nepočítaně. Nezapomínáme ani na zastávku v několika pěkných chrámech. Před dvanáctou hodinou přijíždí taxi a my směřujeme k letišti. Při odbavení naše malé batohy projdou přes rentgen a jsou zastaveny. Musíme z nich vyndat všechno, protože je tam vidlička. Na třech letištích to nevadilo, ale tady jsou přísní. Všechno už je z batohu pryč a vidličku stále nemám. Provokativně obracím batoh dnem vzhůru a vytřepávám ho. Vidlička je ukrytá v malé kapcičce. Zbytek letu již probíhá v naprosté pohodě. Asi po hodince přistáváme v Hue a taxíkem jsme brzy v našem rezervovaném hotelu. Recepční nás hned na uvítanou přesvědčuje, abychom od ní koupili nějaký výlet nebo si pronajali auto na cestu do Hoi An. Po minulých zkušenostech, ale chceme raději navštívit více cestovek. V městě opět panuje poměrně velký ruch, i když je městečko podstatně menší než Hanoi. Potvrzuje se nám, že cena za odvoz autem, kterou nám nabízela naše recepční je vysoká. Rezervujeme jej v jiné cestovce, ale raději ještě neplatíme ačekáme zda se zítra ozvou Kanaďanky a pojedeme s nimi. Po dobré večeři se je ještě chvíli couráme za teplé noci městem.
Den č.9 - celodenní výlet po městě Hue a okolních hrobkách
Ráno vstáváme brzy v očekávání našeho výletu. Ten jsme přeci jen zakoupili v našem hotelu a jsme zvědaví zda bude kvalita odpovídat chvále recepční o nejlepší cestovní agentuře. No začátek tomu nenasvědčuje. Skoro tři čtvrtě hodiny čekáme než pro nás přijede rozhrkaný mikrobus a v něm samí Vietnamci. Jedeme do centra k citadele. Tady již čeká horda asi 20 dalších Vietnamců. Mladý průvodce začne mluvit vietnamsky a na můj dotaz ohledně angličtiny mi sděluje, že nejprve hovoří jazykem lidí, kterých je více. Po 1o minovém výkladu ve vietnamštině dostáváme 2 minuty v angličtině. Pak nám průvodce zmizí a ještě ,že alespoň víme, v kolik hodin máme čekat u východu. 
Na prohlídku citadely je necelá hodinka a to i na nás rychloprohlížeče není mnoho. Organizace zájezdu je hrůza sama. Stále na něco čekáme, lidé jsou přehazováni z jednoho autobusu do druhého a na památky už moc času nezbývá. Po prohlídce citadely navštěvujeme pagodu a zahradní domky. Na oběd se vracíme do města . V restauraci nás očekávají stoly s občerstvením. Všichni se vrhají k nim a my čekáme zda na nás něco zbyde. Zejména Vietnamci jsou asi velmi hladoví. Mísy ale doplňují a jídla je dost. Na návštěvu královských hrobek je už sestava lidí v mikrobusu zase jiná. Většinou jsou to již anglicky mluvící turisté a i oni mají ke kvalitě zájezdu dost připomínek. Jedna asi japonská starší paní nás neustále v autobuse přepočítává zda jsme všichni. Na každé zastávce někdo nepřijde včas a tak musíme čekat. Zvlášť u prvních hrobek je na prohlídku velmi málo času a dokázali bychom po cestíčkách v nádherném parku s mnoha jezírky brouzdat déle. Od třetí hrobky jedeme zpátky výletní lodí s plastovými sedačkami.Cesta trvá asi necelou třičtvrtěhodinu a trošku unaveni přicházíme na hotel. Tady dostáváme vzkaz od Kanaďanek, že mají objednán taxík a v 8,45 hodin ráno je odjezd od jejich hotelu. Kupodivu je od našeho vzdálen asi jen 100 m. Večer nám ještě volají telefonem přes recepci a společná cesta je tak potvrzena. Původně jsme chtěli jet až odpoledne a ráno jít na citadelu. A tak jsme nakonec rádi za rychloprohlížecí zájezd na kterém jsme stihli všechny podstatné zajímavosti Hue a okolí a v klidu můžeme pokračovat do Hoi An.
Den 10 - přesun Z Hue do Hoi An
Ráno se odhlašujeme z hotelu a čekáme na naše Kanaďanky. Je třičtvrtě a ony nikde. Jdu se podívat před jejich hotel, ale nevidím je. Naštěstí za chvilku se obě objeví s jejich typickým hlasitým přivítáním. Nasedáme do taxíku a začíná naše 150 km cesta. Občas něco prohodíme a už se blíží první zastávka. Zastavujeme na cestě podél jezera, kde jsou vidět rybářské loďky. Hned je u nás skupinka dětí a žebrají. Iva vytahuje bonbóny, které ma připraveny pro tyto příležitosti a najednou je ze skupinky velká skupina. 
Pytlík je pryč během vteřin. Ještě uděléme pár fotek a pokračujeme. Projíždíme moc pěknou krajinou a jsme všichni rádi, že jsme zvolili k přepravě auto. Při jeho plném obsazení je cenový rozdíl jen nepatrný a můžeme se zastavit kde chceme. Nakonec z toho je celodenní výlet s příjemnými prohlídkami. Po pláži Lang Co a zastávce v průsmyku Hai Van nás čeká chamské muzeum v Danangu. Kanaďanky zde ještě něco kupují a domlouváme se, že by nebyl špatný oběd. Přijíždíme do malé restauračky u pobřeží a dostáváme zde oběd formou ubal si sám. Přinášejí nám rýžové papíry a několik talířů plných dobrot. Ty se položí na papír a ten se zabalí do ruličky. K přenášení jídla z talířů slouží samozřejmě hůlky. Musím říci, že až ve Vietnamu jsme se s nimi konečně naučili a když jsme jednou dostali příbor, tak nám skoro scházeli. Oběd se s nimi stává trošku obřadnější, protože člověk nemůže jídlo tak hltat. Ruličky si namáčíme do omáčky jež nám všem velmi chutná. Vůbec co se týká jídla ve Vietnamu, tak jsme nadšeni. Dle mého názoru předčí i chutnou thajskou kuchyni. Ještě jsme tu nejedli jídlo, které by nám nechutnalo. Odpoledne nás čekají Mramorové hory s překrásným výhledem do okolí. Je tu samozřejmě několik pagod, jeskyň a chrámů. Nejkrásnější je ale výhled na okolí z nejvyššího kopce. Vede na něj nemálo schodů a v tom horku nám to dává trošku zabrat, ale daří se. Je jasno a je vidět daleko do okolí. Opět se kocháme, foto a zase dolů. Před čtvrtou hodinou se objevuje cedule Hoi An. První vystupují naše kamarádky z Kanady, ještě výměna mailových adres a už tu je náš hotel. Na obrázku vypadal lépe než ve skutečnosti. Tak je to ale vždy. Iva se jde osprchovat a teplá voda teče jen malým čůrkem. Po naší reklamaci je večer vše v pořádku. Já si jdu ještě zaplavat do našeho bazénu, který je jediný na našem putování. Sluníčko zapadá a my poprvé brouzdáme teplým městečkem Hoi An. K dopravě se zde používá nebývale často kol. Určitě ten adrenalin zítra vyzkoušíme. Ještě dobrá večeře s pivkem a pak posezení na hotelovém balkóně s pěkným výhledem na město. S odjezdem ze severu nám i přeje počasí, což je ve středním Vietnamu, kde jsou největší průměrné srážky výhra.
Je krásné slunné ráno kolem sedmé a nás probouzí zvuk budovatelských písní. Vylézáme z postele a jdeme se podívat odkud vychází. A je to jasné, proti našemu hotelu se nachází škola a asi mají žáci ranní nástup. Pokračuje se pochodem a pak zaznívá projev. Ukazuje se, že tady stále v něčem panují staré časy, i když soukromé podnikání tu funguje o sto šest. Přicházíme na snídani a jsme nadšeni. Takový výběr tu ještě nebyl. Po vynikající snídani nás dnes čeká prohlídka městečka Hoi An. Už včera večer jsme poznali, že se pravděpodobně řadí k nejhezčím městům ve Vietnamu. Rozlohou není příliš velké, ale je tu mnoho zajímavých 200 let starých domů, chrámů a také krytý japonský most. Nade vše tu však vyčnívají desítky krejčovských obchodů. Hoi An je vyhlášeným městem šití obleků a šatů. Jsou tu prý schopni okopírovat podle časopisů skoro vše. No holt Vietnamci. 
Pomalu se couráme městem a užíváme si klidné atmosféry.. Sice je tu samozřejmě spoustu motorek, ale přeci jen je zde provoz klidnější. Na oběd si nacházíme pěknou restauraci a jako vždy jsme spokojení. Cestou zpátky nás na trhu odchytává starší Vietnamka a přemlouvá na masáž do svého salónu. Salónem je značně špinavá místnost na trhu, ale takový je zde asi standart. Ukazuje nám své hmaty a vypadá to, že masírovat docela umí. Alespoň poznáme rozdíl mezi thajskou masáží a vietnamskou. Domlouváme se na šestou večer. Odpoledne si půjčujeme kola a vyrážíme na čtyři kilometry vzdálenou pláž. Kola jsou bez převodů a při brzdění pískají. Zvonek nefunguje a tak místo něho můžeme použít brzdu. Chvilku si zvykáme, že zde neexistují žádná pravidla silničního provozu. Spíše právo silnějšího a klakson. Ze začátku jsem ukazoval rukou odbočení, ale sklidil jsem jen troubení. Tady nikdo nikoho nepustí. Člověk se musí všude nacpat a doufat, že ho druhý nesmete. Cesta nám rychle ubíhá a už nám policista ukazuje, že máme zajet na parkoviště kol. Platíme 20 tisíc dongů a vcházíme na dlouhou písčitou pláž. Lidí je tu jen pár a tak si nacházíme bez problémů volná lehátka. Už je tu ale Vietnamka a chce 60 tisíc dongů. Ve Vietnamu se platí za vše, ale ceny jsou pro nás přijatelné. 1 tisíc dongů je přibližně našich necelých 90 haléřů. Ceny jsou různé podle lokality nákupu a všude se musí smlouvat, dokonce i o vodu. Plechovka piva se dá pořídit od našich 8 až do 20 korun Takové rozdíly jsou u všech položek. Ještě se zmíním o potravinách. Klasické markety jsme tu moc neviděli, většinou je marketem jedna prosklená skřínka a mrazák. Voda v moři má 23 stupňů a v tom vedru příjemně osvěžuje. Každou chvílí k našim lehátkům zavítá nějaký prodejce. Protože se pomalu přiblížila pátá hodina odjíždíme kolem na masáž. Necháváme je stát před salónem a vstupujeme dovnitř. S velkým halasem nás vítá další masérka. Já jsem s masáží spokojen, protože si mně vzala masérka z rána. Iva ale nadává, že ta druhá snad masíruje poprvé v životě. Platíme a jdeme k našim kolům. Je na nich velký řetěz a jiná starší Vietnamka jej odemyká. Samozřejmě opět chce dongy. Dáváme tedy požadovaných 10 tisíc a odjíždíme, nechce se nám dohadovat. Cestou se stavujeme v naší oblíbené restauraci na večeři.
den 12 – výlet do My Son a koupání
Pro tento den jsme si zvolili půldenní výlet do My Son , kde se nacházejí ruiny chámských chrámů. Na cestu jedeme mikrobusem a pro zpáteční volíme loď. Chrámy jsou zasazeny do krásné přírody, všude obklopující džunglí. Moc si procházku užíváme, i když ke kambodžkým chrámům mají zdejší daleko. Jen nám vadí záplavy turistů, kteří přeci jen začínají objevovat Vietnam.Bohužel většina z chrámů byla zničena při vietnamsko – americké válce. Z původních 70 zůstalo jen 20. Vidíme i několik kráterů po amerických bombách. Při návratu malou loďkou na nás čeká příjemné občerstvení a zastávka ve vesničce u řeky. V Hoi An potkáváme i první krajany, kteří cestují opačným směrem. Odpoledne opakujeme náš výlet na pláž a večer obcházíme pár krámků. Zavítáme i do krejčovství, ale kvalita ušití nás k nákupu asi nepřesvědčí.
Ráno vstáváme opět za zvuku hudby a čeká nás pokračování prohlídky města. Chceme se podívat i na jeho okraj a prozkoumat místní baráčky. Drobně poprchává a na kolech vyjíždíme k řece. Na konci města objevujeme polorozpadlé baráčky a opatrně nakukujeme dovnitř. Vychází postarší žena a hned nás zve dovnitř. Je nám hned jasné proč. Vidí v nám přísun nějakých peněz. Obydlí je úděsné. Bydlí zde s malým synem a v domě je sterá televize, jedna skříň a postel. To i naši cikáni jsou na tom lépe. Při odchodu si říká o peníze. Dávám jí 10 tisíc dongů a chce ještě pro syna. Dávám jí poslední drobné a domnívám se, že to pokryje její celodenní výdaje. 
Ve Vietnamu jsou dost velké rozdíly v životní úrovni. Někteří mají obstojné bydlení, ale většina žije na úrovni naprosté chudoby. Už je nám jasné proč tolik Vietnamci stojí o život v české republice. Dost žen tu prý za den nevydělá více než jeden až dva dolary. Na druhé straně města se nám naprosto nečekaně zjeví moc pěkný chrám s velikou zahradou. Na konci pozemku je hřbitov, který se hodně odlišuje od toho, co jsme prozatím viděli. Většinou se jedná o krásné propracované hrobky a zřejmě Vietnamci do nich investují své veškeré úspory.
